Historie Chorvatska 4.8/5 (5)

Území dnešního Chorvatska bylo osídleno již v paleolitu – ve starší době kamenné, jak dokládají některé nálezy. V neolitu, v mladší době kamenné, pronikají první obyvatelé Přední Asie do přímořských oblastí. Ze střední Evropy v pozdní době bronzové osídlili území indoevropské ilyrské kmeny.

V pátém století před naším letopočtem zvlášť vynikal kmen Dalmátů, proslulý svými sady, vinohrady a především získáváním soli. Vhodné pobřeží jim záhy umožnilo, aby se staly celkem mořeplavci. Své zboží prodávaly Italikům, Keltům a dalším kmenem. Značný rozkvět Ilýrie vzbudil obavy Říma, a tak tam roku 233 před naším letopočtem poslali svá vojska. Houževnatý odpor proti římské expanzi kladli nejen Dalmatové, kteří úspěšně bránili svoji nezávislost až do roku 23 před naším letopočtem. Do 5. století našeho letopočtu je území součástí říše východořímské. Římská nadvláda připravila Ilyry o celý majetek, půdu zabrali římští velkostatkáři a z původních obyvatel se stali otroci a nevolníci. Istrie se však stala natolik provázanou s Římem, že v Poreči, Pule, Novigradu a Koperu byly zřízeny první křesťanské diecéze. Říše římská se po smrti císaře Theodosia roku 395 rozdělila na východní a západní část, kam patřila i Istrie. Od konce pátého století osidlují jadranské pobřeží Slované. Místním rolníkům snížili na polovinu vybírané dávky a tím přirozeně získali své spojence. Ničily císařské a otrokářské statky a latifundie. Značná část půdy byla odňata velkým majitelům a přešla do rukou svobodných zemědělců. Na území si dělala nárok i Byzanc, a tak pravidelně docházelo k vojenským střetům v 6. až 9. století. Germánští Frankové v roce 788 ovládli Istrii, i když stále zůstávala formálně součástí Byzantské říše.

Chorvatský stát

Na konci 9. století vzniká Chorvatský stát. Roku 925 byl chorvatský kníže Tomislav prohlášen králem. Zvláštní postavení si v středověku udržoval Dubrovník / Ragusa / a jeho okolí. Slované po krizi i následném hlubokém úpadku opět zabezpečili rozkvět celé oblasti. Stali se velmi dobrými mořeplavci, řemeslníky a zdatnými obchodníky. V Chorvatsku se v té době již rozšířila slovanská abeceda – hlaholice, dochovaly se i některé písemné památky. Významných úspěchů dosáhla architektura, pevnostní i církevní stavby vynikaly monumentalitou a krásou.

Chorvatští feudálové uznali západokřesťanskou církev za církev státní. V 11. a 12. století benátská vláda svévolně stanovila obchodní cla na zboží dovážené nebo vyvážené z Dalmácie, zasahovala i do politického života s cílem omezit jejich rozkvět. Na začátku 13. století pomocí křížových výprav se Benátkám podařilo dobít Zadar a spolu s ním ovládnout dalmatské pobřeží. V tomto období si jen Dubrovník zachoval samostatnost i přesto, že musel uznat svrchovanost Byzance nebo sicilského krále. V roce 1102 bylo Chorvatsko připojeno k Uhersku personální unií, Dubrovnická městská republika nadále zůstala samostatnou. V 13. až 15. století dosáhl Dubrovník a jeho přilehlé državy největšího úspěchu a vedoucího postavení na pobřeží Jaderského moře. V roce 1420 se podařilo Benátské republice obsadit většinu jadranského pobřeží včetně Istrie. Období, kdy území byla pod benátským znamením lva sv. Marka, znamenalo vrchol hospodářského a kulturního rozvoje většiny regionu. Část vnitrozemí však přešla pod nadvládu Habsburků. Když Osmanská říše dobila území okolních jižních států častými vojenskými výboji se pokoušela nejen v Dalmácii převzít nadvládu nad městy, nebo získat tučné kořisti. Přesto se v 15. a 16. století stává celá oblast velmi prosperující. V té době byl velký rozvoj řemesel, zámořského obchodu, zemědělství, stavitelství a umění. Po objevení Ameriky a následných nových zámořských obchodních cest do Asie, poklesl zájem o oblast Středozemního moře. Tím dochází k pozvolnému úpadku hospodářství jednotlivých přímořských států. Osmanská říše v té době získala část Dalmácie až ke Splitu a přímořskou část pod Velebitem Rakousko-Uherska.

Nové poměry se nepříznivě projevily v dalším vývoji, nedostatek finančních prostředků zastavil rozvoj kultury a výstavby. Jen Dubrovník si zachoval jedinečné postavení, protože v té době sloužil jako bezpečná banka mnoha panovníkům, bojovníkem, obchodníkům a snad i pirátům. Velké politické změny nastaly Napoleonovým tažením na jadranské pobřeží. Část území připojil k Itálii, Dalmácie přešla k Rakousku.

V roce 1809 Napoleon založil ilyrskou provincii, jejíž součástí byla Istrie, Dalmácie až po Boku Kotorskou včetně Dubrovníku. Po napoleonských vojenském neúspěchu v Evropě rozhodl vídeňský kongres roku 1815 o přidělení celého území Rakousku. Rakousko si svou nadvládu udrželo následujících 100 let. Na spravovaném území byla úřední řeč pouze němčina a latina, ani ve školách se nesmělo vyučovat jiným jazykem. Zpráva země se uskutečňovala podle rakouských zákonů, na které dohlíželi dosazení úředníci z Vídně. Přesto došlo k reformě a rozvoji celé oblasti. Stavěli se školy, přístavy, loděnice, průmyslové továrny, silnice a železniční tratě. Na místní obyvatelstvo vzhledem k jejich negramotnosti zbyly jen podřadné práce, přesto hospodářská revoluce v 19. století příznivě ovlivnila život městského i venkovského obyvatelstva. Rakousko během krátké doby vybudovalo silnou válečnou námořní armádu, Habsburkové vzápětí rozšiřovali své území / Lombardie, Benátsko / a vliv ve Středomoří. Istrie, Kvarner, Dalmácie a vnitrozemí jsou osidlování Italy za podpory rakouských úředníků.

Jugoslávci se ale obávali ztráty své staleté kultury, proto vznikala obrozenecká hnutí, podobně jako v českých a slovenský zemích. V té době intelektuálové sjednotili spisovnou chorvatštinu a srbštinu v nový pravopisný celek – v srbochorvatštinu. Když v revolučním roce 1848 Maďaři povstali, vojsko pod vedením hraběte Josipa Jelačiće pomohlo Habsburkům při potlačení revoluce, přesto chorvatské vnitrozemí dále zůstalo součástí Uherska. Istrii a Dalmácii spravovala přímo Vídeň. Slovanské obyvatelstvo nesouhlasilo s touto rakouskou politikou a ve všech vrstvách sílil odpor proti Habsburkům a to vedlo ke vzniku národně osvobozeneckého hnutí. Ke sjednocení došlo až v roce 1905, kdy byla schválena rijecká rezoluce požadující samostatnost jihoslovanského státu Chorvatska s Istrii a Dalmácii.

Vždycky jen mezi těmi nej…

Mezi léty 1945-1990 patřilo Chorvatsko do dvou nejrozvinutějších jugoslávských republik. Oficiální název byl v roce 1990 změněn na Republiku Chorvatsko, a o rok později vyhlásilo Chorvatsko spolu se Slovinskem nezávislost, což rozpoutalo válečný konflikt, který trval až do roku 1995.

Lze vidět, že Jaderské moře odjakživa bylo důležitou cestou mezi Východem a Západem nebo i severem a jihem.

Současné Chorvatsko se pak stává klidným a čím dál jistějším státem rostoucího hospodářství, a dnes usiluje o vstup do EU, který by se mohl uskutečnit co nevidět.

Líbil se vám článek? Ohodnoťte ho.

2 697 komentářů

  1. RobertEmums Reply
  2. Michaelmer Reply
  3. Ovanovacuh Reply
  4. Dennisduaft Reply
  5. Archieariva Reply
  6. Alvinbab Reply
  7. Dennisduaft Reply
  8. Michaelmer Reply
  9. LarryEloge Reply
  10. Alvinbab Reply
  11. AnnaKepH Reply
  12. LarryEloge Reply
  13. Michaelmer Reply
  14. Altonbek Reply
  15. Michaelmer Reply
  16. Alvinbab Reply